Rahel Levin, stráž u pramene a voda pro Marii Terezii

Na skále, na níž stál libeňský Šilboch, stával po desetiletí také voják v životní velikosti, z plechu a pestře pomalovaný. Kdo ho tam postavil a proč? Podle pozdější pověsti šlo o pomník pruskému vojákovi, kterého jeho pluk za sedmileté války zapomněl na stráži. Nově nalezený dopis Rahel Levin z roku 1814 však nabízí překvapivě odlišný příběh.

V lednu 1814 popsala spisovatelka Rahel Levin letohrádek Schildwache, dnešní libeňský Šilboch. Zmínila skálu, pramen, stráž, která ho měla hlídat, i dřevěnou postavu granátníka v životní velikosti. Její dopis tak přináší cenný dobový popis místa — a nabízí jiný výklad příběhu zdejšího vojáka, než jaký známe z pozdějších pověstí.

Kdo byla Rahel Levin

Rahel Levin (1771–1833), později známá jako Rahel Varnhagenová, byla německá spisovatelka a významná osobnost berlínského salonního života. Na počátku 19. století pobývala také v Praze a její korespondence zachycuje zdejší společenské prostředí. Její dopis z ledna 1814 je důležitým pramenem k historii Šilbochu: Rahel v něm nepíše jen o názvu Schildwache, ale popisuje i podobu letohrádku a jeho okolí.

V době, kdy libeňský Šilboch obýval Johann Carl Liebich, divadelní herec, režisér a ředitel Stavovského divadla v Praze, navštěvovala také tento letohrádek.

Dopis nalezený v korespondenci

Při pátrání po dalších zmínkách o Schildwache v korespondenci Rahel Levin jsme se obrátili na profesorku Barbaru Hahnovou. Upozornila nás, že část dopisů není dostupná online, přestože byla vydána. Při rychlém prohledání přepsané korespondence našla další odkaz na Schildwache: dopis bratrovi Markusi Robertovi, psaný 2. a 3. ledna 1814.

Profesorka Hahn nás nasměrovala k rozšířenému vydání Rahel. Ein Buch des Andenkens für ihre Freunde z roku 2011 a poskytla nám sken strany 57 třetího svazku. Rahel píše:

„Nun noch ein Nachtrag zur Berichtigung. Das Landhaus die Schildwache ist eine Stunde vor der Stadt nach Reinerz zu, auf einem Fels erbaut, wo eine so schöne Quelle springt, daß Maria Theresia, wenn sie in Prag war, immer ihr Trinkwasser daher holen ließ: die Quelle aber ist nicht ergiebig, und da stand immer eine Schildwache, sie zu bewachen. Jetzt nun haben sie einen gemahlten Grenadier, mit Gewehr und allem, in Holz geschnitten, und in Lebensgröße, gegen den Fels gestellt; er schaut hinab; und man sieht ihn schon, wenn man ankommt. Übrigens heißen hier alle Landhäuser, eins so, eins anders.“

Překlad:

„Ještě jeden dodatek k opravě. Letohrádek zvaný Schildwache leží hodinu cesty před městem směrem na Reinerz a je postavený na skále, kde vyvěrá tak krásný pramen, že odtud Marii Terezii, kdykoli byla v Praze, vždy nechávali nosit pitnou vodu. Pramen však není příliš vydatný, a tak tam vždy stála stráž, aby ho hlídala. Nyní tam ke skále postavili malovaného granátníka v životní velikosti, vyřezaného ze dřeva, se vším všudy i s puškou. Shlíží dolů a je vidět už při příjezdu. Mimochodem, všechny zdejší letohrádky mají různá jména.“

Co Rahel popisuje

Rahel výslovně označuje letohrádek jménem Schildwache a popisuje ho jako stavbu na skále s pramenem. Právě k prameni měla patřit stráž, která jej hlídala. Název tak podle jejího vyprávění souvisel se stráží u vody — nikoli se zapomenutým pruským vojákem.

Dopis popisuje granátníka jako postavu vyřezanou ze dřeva. Dochovaná postava v Muzeu hlavního města Prahy je však plechová. Zatím nevíme, zda se Rahel v materiálu mýlila, zda původní dřevěnou figuru později nahradila plechová, nebo zda se na Šilbochu v různých obdobích vystřídaly obě.

Pramen a Marie Terezie

Podle Rahel se voda z pramene nechávala nosit Marii Terezii, když pobývala v Praze. Je to zajímavé svědectví, ale zatím nemáme nezávislý doklad, který by potvrzoval, že císařovna skutečně pila vodu právě z tohoto pramene. Rahelin dopis také neříká, kdo vodu nosil ani odkud přesně pramen čerpal.

Zmínka o Marii Terezii je místně uvěřitelná: císařovna pobývala v nedalekém Libeňském zámku. Rahelin dopis však její návštěvu zámku ani Šilbochu nedokládá. Píše pouze, že se voda z pramene nosila, když byla Marie Terezie v Praze.

V okolí se na mapách z 18. století objevují prameny a také Střížkovský potok. Ten pramenil na hranici Střížkova a Libně, v místech dnešní Střížkovské ulice, a dále tekl směrem k usedlosti Kotlaska, kde se vléval do Rokytky. Zatím nevíme, kde přesně ležel pramen popsaný Rahel Levin. Jeho existenci v okolí však podporují další mapové záznamy pramenů i geologický profil Čertova vršku, na němž Šilboch stál.

Zvětšit mapu ↗

Starý popis a pozdější pověsti

Příběh vojáka na Šilbochu se postupně obklopil různými legendami. Jedna z nejznámějších vypráví o pruském strážném, kterého měla armáda po ústupu v roce 1757 zapomenout na stanovišti. V pozdějších verzích voják zůstal na místě, někdy dokonce zemřel, jindy se ho ujala místní dívka.

Rahelin dopis je starší a podstatně konkrétnější svědectví. V lednu 1814 už podle něj u skály stál dřevěný granátník a název Schildwache se vysvětloval stráží hlídající pramen. Dopis proto pomáhá oddělit dvě věci, které se v pozdějších vyprávěních mohly propojit: skutečnou či tradovanou stráž u pramene a legendu o zapomenutém pruském vojákovi.

Profesorce Barbaře Hahnové děkujeme za odpověď, nasměrování k vydanému prameni a poskytnutí skenu stránky.

Více o našem pátrání: Voják na skále.

Prameny

• LEVIN, Rahel. Dopis bratrovi Markusi Robertovi, Praha, 2.–3. ledna 1814; dodatek „Nachtrag zur Berichtigung“. In: Rahel. Ein Buch des Andenkens für ihre Freunde. Nové a rozšířené vydání, ed. Barbara Hahn. Sv. III. Göttingen: Wallstein Verlag, 2011, s. 57. Informace o vydání. Sken stránky poskytla profesorka Barbara Hahn v osobním e-mailu.
• Pátrání: Voják na skále.