Voják na skále: legendy o strážci libeňského Šilbochu

Německý vojenský jazyk znal výraz verlorene / verlorne Schildwache – stráž postavenou na nejnebezpečnějším, nejodlehlejším místě. ^{[1] [2]}

Pro libeňský Šilboch je to důležité: jméno domu (doložené od roku 1801 (lept) a 1813 (Weber) jako Schildwache, 1858 jako Verlorne Schildwache) může pocházet z tohoto termínu – případně z polohy na vyvýšené skále – a příběh o zapomenutém vojákovi se k němu mohl připojit až dodatečně.

List s názvem Schildwache vyšel v sérii leptů hradů a zámků, kterou vydával František Karel Wolf. Kresbu provedl Václav Alois Berger roku 1801 a na vedutě je i budova s vojáčkem. ^[1] Exempláře jsou v Muzeu hl. m. Prahy v kolorované i nekolorované verzi. ^{[2] [3]}

Zařazení libeňského letohrádku mezi hrady a zámky svědčí o tom, že místo bylo už tehdy oblíbenou kuriozitou.

Pluk po šesti týdnech v kantonování v noci narychlo odtáhne a na poli zapomene jednoho mušketýra na stráži. Ráno se od sedláka dozví, že prapor je pryč. Nevrátí se, zůstane ve vsi jako čeledín a ožení se s dcerou mlynáře z dolního mlýna. Po roce se pluk vrací; voják si znovu oblékne uniformu a postaví se na původní místo. Mlynář prosí plukovníka o shovívavost s vojákem, „který stojí rok nevystřídán“; desátník, který ho kdysi postavil, ho podle předpisu vystřídá a plukovník mu daruje tolar a pomůže k propuštění. ^{[1] [2]}

Libeňská verze z Vojenských listů 1886 je tentýž příběh, jen přenesený k Prusům a do Libně.

V dodatku k dopisu bratrovi Markusi Robertovi píše Rahel z Prahy „Nachtrag zur Berichtigung“: ^[1]

Das Landhaus die Schildwache ist eine Stunde vor der Stadt nach Reinerz zu, auf einem Fels erbaut, wo eine so schöne Quelle springt, daß Maria Theresia, wenn sie in Prag war, immer ihr Trinkwasser daher holen ließ: die Quelle aber ist nicht ergiebig, und da stand immer eine Schildwache, sie zu bewachen. Jetzt nun haben sie einen gemahlten Grenadier, mit Gewehr und allem, in Holz geschnitten, und in Lebensgröße, gegen den Fels gestellt; er schaut hinab; und man sieht ihn schon, wenn man ankommt. Übrigens heißen hier alle Landhäuser, eins so, eins anders.

Česky: Letohrádek Schildwache leží hodinu cesty od města směrem na Reinerz (Duszniki), postavený na skále, kde vyvěrá tak dobrý pramen, že si odtud Marie Terezie, když byla v Praze, nechávala nosit pitnou vodu. Pramen ale nebyl vydatný, a tak u něj vždy stála stráž (Schildwache), aby ho hlídala. Teď tam postavili malovaného granátníka s puškou a vším, vyřezaného ze dřeva, v životní velikosti; hledí dolů a je vidět už z dálky, když člověk přijíždí. ^[1]

Hned nato Rahel zmiňuje dopis pro Louise (Ludwiga Roberta) poslaný „auf Liebich’s Addresse“ – spojení s Liebichem a jeho domem je tedy přímé. ^[1]

Výklad jména v roce 1814 je tedy vojenský, ale bez války a bez pověsti: stráž u vzácného pramene. Pruský voják, zapomenutá hlídka i svatba se objevují až o generace později.

Ve vojenské hantýrce 19. století znamenalo „být na šilbochu“ stát na stráži. ^[1] Puristé slovo uváděli mezi typickými vojenskými germanismy. ^{[2] [3]} Doklady o původu ze Schildwache přinášejí i jazykovědné práce. ^{[4] [5]}

Olomoucký Našinec zmiňuje u Libně plechovou figuru pruského vojáka. Je to nejstarší textový doklad samotné figury, kterou pozdější pověsti vysvětlují. ^[1]

Kramářská píseň vypráví o granátníkovi, kterého pluk při nočním odchodu omylem nechá na stráži. Zůstane v místě jako „dezertér“, a když se pluk po roce (v jiné verzi po třech letech) vrátí, znovu se postaví na stráž a hlásí veliteli, že ho nikdo nevystřídal; velitel se zasměje a trest mu odpustí. ^{[3] [5]}

Holzapfel řadí píseň k typu „vychytralý dezertér, zapomenutý granátník“, připisuje ji vídeňskému autorovi Johannu Ernstovi a odkazuje na Hebela. ^[1] Kolovala v kramářských tiscích i na Moravě a v Čechách. ^{[2] [4]}

Prusové obsadí Prahu na „deset neděl“ a při odchodu zapomenou v Libni granátníka na vartě. Ten se zakouká do služebné, ožení se a čtrnáct let žije v Libni; uniformu a zbraň přitom schovává před c. k. policií. Když v květnu 1757 přitáhnou Prusové znovu, převleče se, postaví se na původní místo a hlásí se jako stráž, kterou nikdo nevystřídal. Bedřich II. se tomu pobaví, dá mu odměnu a řádné propuštění, aby se mohl v Libni usadit. ^[1]

Místopisný článek o Libni poznamenává, že k vinici Na Stráži, jinak Šilboch, se vážou „pověsti různé“, aniž je převypráví. ^[1]

V kasárenském „kázání“ šikovatel vypráví, jak Prusové před Laudonem prchli a zapomněli vojáka Fricka Bíbrdleho u kanónu. Fricek nesměl opustit stanoviště, stál, pak ležel, až zemřel. Pruský parlamentář mu dal zlatý kříž a postavil mu na místě plechovou sochu „jako příklad vojenské poslušnosti“. ^[1]

Domovní znamení z plechu: vyříznutá a pomalovaná postava pruského vojáka z domu čp. 85-VIII zvaného Šilboch čili Ztracená varta, 257 × 76 cm. Majitel ji po zbourání domu věnoval Městskému muzeu. ^{[1] [2]}

Skalce se zámečkem se říkalo také Čertova skála a podle starších zápisů na ní měl sídlit kouzelník. ^{[1] [2]} Novodobé vyprávění dodává, že stavitel zámečku se za něj upsal ďáblu. ^[3]

Fejeton o mizení staré Prahy mimochodem uvádí, že v Libni po výpravě pruského Bedřicha zbyl jen poslední plechový „Šilboch“. ^[1]

Ruth uvádí, že u domu Na Stráži (Šilboch, Čertova skála, Na Ztracené vartě) stál „plechový voják“ na památku toho, že Prusové na útěku z Prahy roku 1757 zapomněli vojáka na stráži. Starý pamětník mu prý vyprávěl, že za to „dosud pruský král musí platit“. Figura je podle něj uložena v Městském muzeu. ^[1]

Heslo nejprve vysvětluje vojenský termín ztracená varta (verlorener Posten, enfant perdu) a pak uvádí libeňský zámeček: Prusové tu zapomněli granátníka, který se usadil a později se znovu hlásil u svých; nebyl brán jako zběh, naopak byl pochválen. Se zámečkem zmizel i plechový voják. ^[1]

Vojín I. gardového pluku Gerngross je postaven na stráž 3. listopadu a Prusové 5. listopadu odtáhnou. Zbraní si pak vynucuje obědy od Zuzany, ženy jakéhosi Půlpána; na stráži vydrží osm měsíců a šest dní, v červenci 1758 umírá a je pohřben na proseckém hřbitově. Kovář Hieber vyrobí plechového gardistu a Zuzana mu ze strachu ještě tři neděle nosí oběd, dokud na to nepřijde její muž. ^[1]

Rekrut stojí v noci na vartě a zdá se mu, že z věže někdo vystrkuje velkou flintu. Je to česky převyprávěná Hebelova historka, ve které hvězdář na věži „sestřelí“ padající hvězdu. ^[1]

Román zmiňuje Šilboch. Zda vypráví i pověst, zatím nevíme. ^[1]

Postava „pana rady“ vysvětluje, proč se zámečku v Libni říká Ztracená varta: Prusové tu roku 1743 měli vartu s granátníkem a při odchodu ho zapomněli odvolat. Granátník zůstal, zajali ho císařští, ale nechali ho v Libni; schoval si mundúr a zbraň, oženil se, a když Prusové roku 1757 přitáhli znovu, hlásil se, že tu stojí na stráži od roku 1743. ^[1]

Číslo se objevilo ve výsledcích fulltextu ke Šilbochu. Obsah zatím nečten. ^[1]

Česká vojenská opereta Járy Beneše byla v roce 1937 na repertoáru ochotníků po celé republice. ^{[1] [2]} Odtud pocházejí četné zmínky „Ztracená varta“ v Národních listech, Poledním listu, Pestrém týdnu a dalších periodikách let 1936–38.

Loutkový film Studia Jiřího Trnky, režie Miloš Makovec, scénář Jiří Brdečka, hudba Jan Rychlík. Ocenění v Benátkách 1956. ^[2]

Prostý voják dá přednost životu se selkou před vojnou a mají sedm dětí. Když po letech přijede do vsi jeho bývalý velitel, voják si rychle oblékne uniformu a „hlídkuje“ u chalupy jako kdysi. ^[1]

Kubínova povídka je zřejmě lidovou podobou Hebelova příběhu: voják zůstane u selky, a když se vrátí vojsko, znovu stojí na vartě. Děj spadá do doby francouzských válek, Prusové ani Libeň v ní podle indexu nejsou. ^[1]

Podle slov na stránkách vypráví Cibula o zapomenutém Prajzovi, Madlence, svatbě a plechovém vojákovi v barvách, který je dodnes v muzeu. ^[1] Motivy odpovídají dnešní webové verzi, jen bez klempíře.

Zmínka o pohádkové hře „Ztracená varta“, ve které vystupuje Madlenka. ^[1]

Strana 18 obsahuje pověst s Madlenkou, plechovým Prajzem a rokem 1757, spolu se zmínkou o Liebichovi. ^[1]

Vánoční článek spojuje Šilboch, Madlenku, plechového Prajze a vánoční stromek. ^[1]

Úsek novoměstských hradeb nad Horskou ulicí se kdysi jmenoval Ztracená varta, prý pro svou odlehlost. ^[2] Biliánová k němu vypráví pověst o vojáčkovi na stráži, dívce, svatbě a duchu, který se zjevuje. ^[1]

Člen Rohanovy rodiny z Libně požádal pruské ministerstvo války, aby přispělo na obnovu barev plechového vojáka. Odpověď z Berlína zněla: „O nějakém v pražské bitvě zapomenutém pokoutním strážném není nic známo, a k témuž se vztahujícím pomníku už teprve ne!“ ^{[1] [2]}

Bedřich Rohan (vl. jm. Fritz Rothbaum, 1920–2006) byl novinář. Že by zámeček patřil šlechtickým Rohanům ze Sychrova je nutno ověřit.

Podle jedné verze se Madlenka s Prušákem domluvili, postavili na vartu plechového vojáčka a sami utekli slavit svatbu. Podle druhé voják stanoviště neopustil a zemřel hlady. ^[1]

Zapomenutý Prušák se zamiluje do Madlenky. Aby mohli utéct a vzít se, nechá libeňský klempíř udělat plechového vojáka, kterého postaví na vartu místo něj. ^[1]

Libeňští vyhodí skálu se zámečkem Ztracená varta do povětří. Plechového vojáka se ale bojí, a tak ho zamknou ve sklepích Dolního zámku na sedm visacích zámků. Objevuje se i olověný vojáček-amulet, granátník ze Ztracené varty, „který tě vždycky dovede domů“. ^[1]

Majitel si podle autora nechal udělat domovní znamení v lidské velikosti, které večer děsilo kolemjdoucí, a k figuře se pak přimyslela povídačka o zapomenutém Prušákovi. ^[1]

Autorka vypráví pověst v této podobě: po bitvě u Kolína (18. 6. 1757) Prusové v kvapu zapomenou hlídku na skalnatém pahorku v Libni. Pražané, kteří se po obléhání vydají pro potraviny, se na osamělého strážného chodí dívat a místní mu nosí jídlo. Voják vartu neopustí, protože nemá rozkaz a za dezerci je smrt. Na podzim ho zlomí láska k libeňské dívce, ožení se a nechá vyrobit plechovou figurínu, která za něj drží stráž dál. ^[1] Je to verze bez Madlenky a bez klempíře; voják figuru „nechá vyrobit“ sám.

Pak pověst rozebírá. Figura je vysoká 257 cm, tedy nadživotní, což se k vojákovi, který se chce nenápadně vytratit, nehodí. Barvy kabátu a kalhot odpovídají pruské armádě, ale knoflíky, kamizola a pokrývka hlavy ne: kasket je podle vzoru c. k. armády po roce 1767, spíš po 1780, a tvar klop odpovídá civilním kabátcům konce 18. století (např. c. k. poštovní uniforma vzor 1793). Figura tedy vznikla s velkým odstupem a bez předlohy. ^[2]

Stavitelem letohrádku na Čertově vršku je uváděn František Ferdinand Hilbert, pravděpodobně pražský měšťan; datum stavby neznámé, spíš po roce 1757. Liebich měl zámeček užívat od počátku 19. století. ^[3] Autorka navrhuje hypotézu, že figuru jako divadelník nechal postavit Liebich, třeba jako překvapení pro hosty, inspirovaný vyprávěním o zapomenuté hlídce. Ve 2. polovině 19. století byl zámeček výletní restaurací a figura jeho poutačem, nejspíš opakovaně přetíraným. V roce 1900 byl zbořen a figura předána Muzeu hl. m. Prahy. ^[1]